JIŘÍ STEHLÍK: "TEN, KTERÝ VÍ, KAM KTERÁ ROURA VEDE !"

aneb:

Vzpomínky pamětníků.

Jirku Stehlíka znám relativně dobře. Několik let jsem "vedle" něj pracovala v Destě Teplice a později v Regionálním muzeu v Teplicích. Teplická Desta bývala proslulou továrnou na výrobu tak zvaných Destarolů, vozíků na úpravu ledové plochy. Naprostou většinu jejích zaměstnanců tvořili chlapi a Jiří se mezi nimi, jako jeden z šéfů, těšil naprosto přirozené a z dnešního pohledu až záviděníhodné autoritě. S úctou se o něm hovořilo jako o nezměrném "pracantovi", (napadá mě, že je to slovo už téměř zaniklé). Patří totiž k těm nemnoha z nás, kteří nevědí, že něco udělat nelze. A tak zkrátka jdou a udělají to. A ještě se jim to většinou podaří. Povolat právě tohoto člověka v roce 1984 k dohledu nad dostavbou zdejšího domu kultury, bylo nejmoudřejší rozhodnutí, jaké mohli soudruzi učinit. A vůbec to nemyslím pejorativně.

Jak to všechno v roce 1984 začalo

Po 23 letech práce v teplickém závodě Desta, jsem se rozhodl pro změnu a nastoupil jako referent na stavební odbor na MNV v Teplicích. Po dvou měsících mi tehdejší místopředsedkyně Jarmila Humplíková nabídla nově zřízené místo pověřeného pracovníka pro dostavbu zdejšího kulturního domu. Od zahájení akce uplynulo již 5 let a výsledkem byly pouhé holé, hrubé zdi bez zastřešení. Stavba stála. Na vině byla nutnost přepracovat úvodní prováděcí projekt, neboť bylo rozhodnuto, že uvažovaná částka 150 milionů Kč bude rozdělena mezi tři podobné objekty. (Původní stavba měla být větší a zvýšená na 5. nadzemních podlaží). Konečná částka na výstavbu Domu kultury v Teplicích se pak ustálila na 70 mil. Kč.

Přiznávám, sotva začatou práci na stavebním odboru jsem opouštěl nerad. Ale nová výzva mne zaujala a v roce 1984 jsem se stal technickým pracovníkem v tehdejším Kulturně společenském středisku. Co bude přesně náplní mé práce jsem se dozvídal postupně. Po seznámení se s projektem a jeho autorem Ing. arch. Karlem Hubáčkem, projektantem Václavem Bůžkem a stavebním dozorem Petrem Herbstem, začala naše spolupráce s dodavatelem stavby, Severočeskou Konstruktivou Teplice. Hlavně díky osobní angažovanosti a časté přítomnosti autora projektu, se pokračování náročné výstavby zdárně rozjelo.

"Ferda mravenec" - práce všeho druhu

Mým úkolem bylo vypracování návrhu počtu pracovníků, organizačního schématu a provozu nového Domu kultury. Řešil jsem zabezpečení prostor systémem generálního klíče. Mimo sledování stavebních prací jsem zajišťoval i vnitřní vybavení celého objektu. Dřevěné obložení, stoly, skříně a nábytek šaten zhotovil podnik Trizon Teplice s vedoucím Josefem Fialou. Vyskytl se problém jednotné potahové látky sedacího nábytku v celém objektu, který mi pomohl vyřešit architekt Hubáček osobní návštěvou ve výrobním závodě v Liberci. (Původně nám totiž potvrdili dodání až za dva roky!) Ve stejně svízelné situaci jsem byl při objednávce křesel do koncertního sálu. Jejich včasné dodání komplikoval nevyřešený mechanizmus výsuvných područek. (Ty měly delegátům politických shromáždění umožnit psaní poznámek). Dodavatel křesel, Dřevovýroba Ostrava, měl s tímto požadavkem značné technické potíže. Opět až společná návštěva s architektem Karlem Hubáčkem zajistila, že byl požadovaný termín dodání splněn. Rovněž společně jsme navštívili také podnik Varhany Krnov, kde se již chýlila ke konci výroba varhan do koncertního sálu. Avšak barevnost dřevěných dílů a varhanního stolu neodpovídala požadavkům architekta Hubáčka a tak musely být hotové díly přemořeny do modra. Také bylo nutno rozhodnout o výběru znaku domu kultury pro informační systém. Krajská umělecká komise vybírala ze 3 návrhů, všechny se symbolem varhanních píšťal. Vyhrál ten, který ze všech stran působil stejně symetricky.

Zatímco kovová zábradlí veřejných prostor byla řešena ve stavební části projektu, atypické kování použité v koncertním sálu, baru Kalinka a baru ve společenském klubu muselo být řešeno místními dodavateli. Bohužel, dodané díly byly sice svařené, ale neodpovídaly požadavkům na chromování. A protože se blížil termín otevření domu kultury, nezbývalo mi, než nastoupit na odpolední směnu do své vlastní garáže a značnou část těchto dílů upravit pro následnou chromovou úpravu.

Může za to renomovaný, světově proslulý architekt

Mohu zcela odpovědně prohlásit, že bez osobní angažovanosti a nezištné pomoci docenta Karla Hubáčka rozhodně nemohl být dodržen plánovaný termín otevření teplického domu kultury. Byl nejen světovým architektem, který roku 1969 získal prestižní Perretovu cenu za stavbu horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Byl také skromným a ochotným člověkem, který mi dodával odvahy a pomáhal řešit problémy s dodávkami vnitřního vybavení. A přestože byl ve své profesi obecně respektovanou osobností, ochotně naslouchal mým návrhům na některé dodatečné změny v projektu. Například přepažení estrádního sálu posuvnou stěnou, aby mohl vzniknout menší, nerušený prostor, nebo potřeba zvýšeného pódia. Spolupráce s Ing. arch. Karlem Hubáčkem byla velmi plodná a budu na ni vzpomínat celý život. Svým přístupem k práci a schopností řešit a překonat všechny překážky, které se v průběhu stavby vyskytly, dovedl motivovat a strhnou i nás ostatní. Děkuji osudu, že jsem se na krátký čas stal malou součástí jeho světa. S řešením některých problémů technického rázu nám pomáhal ještě další dva roky po zprovoznění domu kultury. Během naší společné práce se z nás stali přátelé a dopisovali jsme si až do roku 2011, kdy nás opustil.

Až do konce tohoto odstavce byla zpověď Jiřího Stehlíka mnou lehce zeditována. Následující část jsem ponechala v původním znění. A Jirkovi za ochotu ke vzpomínání velmi děkuji. Eva Stieberová.

Trocha nostalgických "drbů" závěrem

Za stavbu Domu kultury v Teplicích získal Ing. arch. Karel Hubáček v roce 1989 mezinárodní ocenění Grand Prix bienále Interarch v Sofii.

Z jeho vyprávění vím, jak vlastně vznikl nápad na stavbu kulturního stánku. Podnět k tomu dal tehdejší ředitel Severočeské filharmonie v Teplicích, Jaroslav Soukup. A za to, že návrh byl schválen, mohly jeho dobré styky na Krajském národním výboru v Ústí nad Labem. Dominantou stavby měl být koncertní sál s uvažovanou (a dosaženou) vynikající akustikou. (O technických parametrech koncertního a dalších sálů bude řeč na jiném místě tohoto blogu, pozn. ed.) Tato potřeba určila i vnější podobu objektu, který je harmonicky včleněn do lázeňské kolonády, jež v původním návrhu měla mít kopulovité zastřešení. Musím se přiznat, že přilehlé malé parkoviště bylo mým osobním počinem. Tak dlouho jsem přesvědčoval stavbyvedoucího pana Kabourka, až, bez ohledu na schválený plán, podlehl.

Vnitřnímu uspořádání dominuje ústřední hala, prostupující prostorem vzhůru. Původně to bylo místo pro monumentální obraz akad. malíře Františka Ronovského. Jeho nosným tématem byl zrod života, dospívání i jeho zánik. Záměr se bohužel nepodařilo realizovat, prý pro jeho ponurost a také bohémský způsob života umělce. (To ale nezabránilo tomu, aby část jeho díla posléze nezakoupilo ministerstvo kultury). Na jeho místo pak musel být instalován prosklený světelný monolit od Vladimíra Procházky a také trochu kontroverzní ozvučený válec Vratislava Nováka. Ten je i autorem známého Metronomu s kyvadlem na pražské Letné. Výrazným zásahem do architektury objektu byla tzv. Galerie míru, která byla poplatná tehdejší době. Ještě jednu veselejší příhodu, která se udála při slavnostním otevření domu kultury. Ve foyer byly umístěny zapůjčené umělecké plastiky. Mezi nimi i jedna dřevěná, vyřezávaná ze silnějšího prkna, od proslulého sochaře Olbrama Zoubka. Musím přiznat, že se nám opravdu líbila, jen jsme si nebyli jisti, jak to přijmou „papaláši“. Ti nezklamali a žádali o její urychlené odstranění, protože nevypadá šťastně. To i přesto, že jsme její původní název „Dívka“ změnili na „Pionýrka“.

Před konečnou dostavbou objektu nastoupil nový ředitel Slávek Brož. Od začátku se aktivně zapojoval do všech prací a myslím, že jsme si rozuměli. Pro jeho otevřenost a pracovitost si jej oblíbil i architekt Hubáček. Byl to jeden z nejschopnějších ředitelů, se kterými jsem pracoval a je jen škoda, že změna politických poměrů jej smetla…Za jeho vedení rád vzpomínám na spolupráci s Věrou Hechtovou, Jiřinkou Balcarovou, Vlastu Jačkovou a Martu Winklerovou, na jejich pracovitost a odpovědnost. Z dalších kulturních pracovníků pak na Věru Bečkovou, Mariku Dlaskovou a velmi aktivní, všestrannou Evu Stieberovou s krásným zpěvným hlasem. A musím ocenit i kolektiv uklizeček, které výrazně přispěly k udržení kulturnosti objektu.

Po roce 1989 bohužel někteří, předtím dosti nevýrazní pracovníci nabyli pocitu, že se musí vymezit proti bývalému vedení, bohužel i v osobní rovině. Chyby se jistě staly, snad i nevědomé nespravedlnosti, ale vždy jsme byli vedeni snahou, aby náš dům kultury byl opravdovým stánkem pro občany. Chtěli se bavit v příjemném prostředí a nezajímalo je, že třeba den před tím tam parta nezvedenců rozbila mísy a umyvadla v sociálním zařízení. Proto byl třeba vyvinut poněkud větší tlak na aktivitu podřízených. S novým ředitelem se pak takový pocit sounáležitosti vytratil, významnou roli hrály rodinné vazby, a tak jsem v polovině roku 1992 odešel. Přesto na tu dobu rád vzpomínám a rozhodně jsem neodcházel z pocitem ukřivděnosti. Protože jsem byl hrdý na to, že jsem byl u samého počátku jeho zrodu, je dům kultury tak trochu i mé „dítě“. A děti, jak je známo, máme rádi.

Následující fotografie jsou ze soukromého archivu Jiřího Stehlíka: