DOBRÝ EKONOM JE POKLAD

JITKA POSPÍŠILOVÁ: SYMPATICKÝ "CIFRŠPIÓN"!

Stejně jako o učitelkách, "ajťácích" či například vojácích z povolání, také o účetních, ekonomech, zkrátka lidech zabývajících se financemi se vážně míněným žertem říkává, že jejich profese je jejich "postižením" a diagnózou. Jednou z mála výjimek z tohoto pravidla je Jitka Pospíšilová, která 10 let působila ve funkci ekonomky zdejšího kulturního a společenského střediska a posléze od roku 1986 jako náměstkyně ředitele 19 let v Domě kultury Teplice. Co si pamatuji, vždy šel o ní mezi zaměstnanci jeden hlas: Jitka byla chytrá "cifršpiónka", ke které se chodilo o radu a ona vždycky každého trpělivě vyslechla a nezištně poradila. Ale především to byla skvělá šéfová a výborná kolegyně. Jsem ráda, že svolila k následujícímu rozhovoru: 

Jak hodnotíš své působení v domě kultury, kterému jsi věnovala nejhezčí léta svého života?

Po stránce pracovní mi těch devatenáct let umožnilo získat velké praktické zkušenosti v oblasti účetnictví, evidence majetku a mzdového účetnictví. Musela jsem se rychle zorientovat v legislativě a specifikaci příspěvkové organizace a hlavně proniknout do daňové problematiky, která byla ne vždy jasně definovaná všemi zákony. A v průběhu let jsem samozřejmě získávala zkušenosti v pracovně právních vztazích a personálních i základních právních úkonech.

Pokud si vzpomínám, šéfovala jsi ryze ženskému kolektivu a přesto jste tvořily skvělou partu! Máš na to nějaký recept?

Je to zdánlivě jednoduché. Velice brzy jsem dospěla k poznání, že pokud chci ve své funkci uspět, je pro mě důležité být loajální k organizaci a nadřízeným, ale zároveň musím umět naslouchat podřízeným a snažit se vycházet se všemi kolegy i při prosazování někdy nepopulárních opatření.

"Parta hic" - ekonomické oddělení Domu kultury v Teplicích v dobách své největší slávy (schází Irena Malypetrová, kterou najdete na jiné fotografii v dalším z textů). Zleva: Věra Hechtová, ekonomická náměstkyně a zástupkyně ředitele Jitka Pospíšilová, Dana Marková, Eva Václavíková (v počátcích DK skvělá produkční), Olga Kostohryzová.

Jaké by bylo krátké ohlédnutí za tvým působením v teplickém domě kultury?

Pokud s ohlédnu za svým životem v teplickém domě kultury, měla jsem štěstí na pracovní kolegyně a kolegy, se kterými se ráda setkávám dosud. A našla jsem tu i blízké kamarádky. Osobně jsem se setkala s osobnostmi ze světa umění a i přes různé peripetie, kterým se žádná práce nevyhne, měla jsem ji ráda a nikdy jsem nezalitovala, že jsem byla součástí kolektivu Domu kultury Teplice.

Před třiceti lety byl dům kultury doslova miminko. Co se hospodaření takové organizace týká, neexistoval v Teplicích žádný vhodný precedens, podle kterého byste mohli postupovat?

Dům kultury byl slavnostně předán do užívání v listopadu 1986, tedy před 30 roky a já jsem se spolupodílela na jeho "rozjezdu" po stránce ekonomického zajištění. V této souvislosti je na místě malá exkurze do doby před jeho zprovozněním. Kulturní a společenské středisko (KaSS) Teplice, předchůdce domu kultury, bylo příspěvkovou organizací. Kultura tehdy podléhala ve velké míře státem propagované ideologii. Organizace neměla vlastní sál s větší kapacitou diváků, technickým zázemím a jeho obsluhou a zapůjčovala si sál v Krušnohorském divadle. Existovala jakási gentlemanská dohoda mezi oběma organizacemi, že pondělní večery může KaSS využívat sál divadla včetně jeho technické obsluhy, což z hlediska programování přinášelo potíže při koordinaci volných termínů hudebních skupin, zpěváků a dalších umělců. Se stejnými problémy se potýkala i zdejší Severočeská filharmonie. Byl tedy postaven nový kulturní objekt a bylo nutno zajistit jeho chod. 

Co to znamenalo z ekonomického hlediska, jak vlastně tehdy byla kultury financována?

Z hlediska ekonomického to znamenalo zajistit finanční prostředky pro zcela nové provozní profese, na pokrytí energií a podobně. Tomu všemu předcházela nespočetná jednání se zástupci okresu a kraje, zpracovávání žádostí a zdůvodňování potřeb na pokrytí provozních nákladů vzrůstajících souběžně s tím, jak byl nově postavený objekt oživován a uváděn do plného provozu. Kultura byla v té době financována státem a potřebné finance se podařilo zajistit. Dům kultury Teplice se stal nástupnickou organizací bývalého Kulturního a společenského střediska města Teplic. Pro ekonomické oddělení to znamenalo rozrůstající se agentu, znásobil se počet účetních operací, zvýšil počet pracovníků, rozrostl se objem evidence majetku. Nově bylo nutno vypracovat kalkulace na pronájmy prostor a to jak dlouhodobé pronájmy pro filharmonii, restaurační zařízení a kino, tak pro pronájmy jednorázové pro další zájemce o krátkodobé užití sálů v domě kultury. Zároveň jsme museli vymyslet a zavést způsob koordinace využití jednotlivých prostor. Vznikla nová evidence vstupenek. Nutno zdůraznit, že v době, o které hovořím, tedy před 30 lety se vše zpracovávalo bez počítačového vybavení! To už si dnes nikdo ani nedokáže představit.

A co se dělo po listopadu 1989, myslím tím v prvních měsících raného kapitalismu, který jsme si sice přáli, ale neměli s ním absolutně žádné zkušenosti?

Po listopadu 1989 komunismus padl, ideologické vlivy přestaly působit a kulturní oblast byla odstátněna. Dům kultury přešel do majetku města. Rovněž tak satelitní kulturní střediska Luna na sídlišti v Trnovanech a čerstvě dobudované Slunce v Proseticích. Perla Řetenice byla předána majiteli, Jednotě Teplice. V době podnikatelského boomu a vlny privatizace jsme postupně řešili jak "přežít". Máš pravdu, bylo to fakt hodně těžké. Úspěšný precedens neexistoval. Zájem o kulturu a společenské akce tak, jak jsme je znali do roku 1989, na čas opadl. Především ty kapely a popoví zpěváci, kteří byli populární před revolucí, se na čas stáhli do pozadí. Část prostor na Luně a Slunci a restaurační zázemí a prostory v domě kultury byly pronajaty fyzickým osobám k jejich podnikatelským aktivitám, ale ne vždy s patřičným ekonomickým efektem. Rozběhli jsme společenskou hru Bingo. V prostorách domu kultury se odehrávaly různé prodejní a předváděcí akce, jen s cílem pokrýt vzrůstající náklady na provoz.

Jaký byl další osud městských kulturních zařízení, která do té doby ne všechna spadala pod správu domu kultury?

Postupem doby byla z majetku města odprodána střediska Luna i Slunce. Další změna se týkala několika teplických kin, která byla v průběhu dalších let předána do správy domu kultury. Později z nich zůstalo v provozu jen kino Květen. Rovněž Krušnohorské divadlo a Zahradní a plesový dům, do té doby sídlo Severočeské filharmonie Teplice, byly předány do správy domu kultury. Všechny tyto změny byly provedeny za účelem snížení počtu zaměstnanců v jednotlivých zařízeních, snížení provozních nákladů a lepšího využití prostor v domě kultury. Ekonomické hledisko se stalo nezbytnou součástí rozhodování o programové nabídce. Nechci při svém vzpomínání zabíhat do podrobností a detailů, některé mi ani nepřísluší. A už vůbec neobtěžuji číselnými údaji, které si mimochodem už ani nepamatuji. Osobně považuji za důležité, že Dům kultury Teplice pod svým zřizovatelem Magistrátem města Teplic je konsolidovanou ekonomickou jednotkou a já přeji jemu a všem současným pracovníkům, aby to takto pokračovalo.

Šéfová uplatňovala metodu cukru a biče. (Žertuji). Zleva: Alena Manukjanová, asistentka ředitele a personalistka DK Teplice a smějící se vedoucí ekonomického oddělení Jitka Pospíšilová. Muž v pozadí je sem pouze "zapůjčený", Ing. Jan Kostohryz přišel zřejmě do účtárny dohlédnout na svoji manželku.

Na EKO bývávalo fajn. Popíši jen plnohodnotné celé postavy: Alena Manukjanová, vedoucí programového odd. Zdena Sixtová, Jan Kostohryz.

Fotografie z oslavy šedesátin Jitky Pospíšilové. Zleva: Alena Manukjanová v klíně Jitky Pospíšilové, stojící Olga Kostohryzová, Věra Hechtová, Zdena Sixtová, Milena Schejbalová, Vlasta Jačková, Drahuše Vašíčková, sedící Eva Václavíková, Irena Malypetrová a Dana Marková.

Dáma vlevo je dlouholetá vedoucí kurzů Irena Bendová. Působila nejprve v detašovaném středisku Perla v Řetenicích, později v přízemí domu kultury. Po ní tuto funkci převzala Milena Schejbalová.