KONCERTNÍ SÁL - DÁREK SEVEROČESKÉ FILHARMONII TEPLICE

PETR KAŠPAR: Tehdejšímu šéfovi orchestru, dirigentu Jaroslavu Soukupovi musíme být za dům kultury vděční.

Nestor Severočeské filharmonie Teplice, klarinetista Petr Kašpar je přes svůj důchodový věk stále aktivním hráčem orchestru. Pamatuje tedy nejenom začátky působení zdejší filharmonie v novém koncertním sále domu kultury, ale dobře si vzpomíná i na roky předcházející.

Část současné "dřevěné harmonie" Svč. filharmonie Teplice, uprostřed klarinetista Petr Kašpar.

"Do zdejšího městského orchestru jsem nastoupil 2. května.1972, když jsem předtím hrál asi 3 a půl roku v orchestru Krušnohorského divadla. Byl jsem jako klarinetista nejmladším členem 'dřevěné harmonie' a dnes jako důchodce jsem v této skupině nejstarší," vzpomíná muzikant, kterého nejenom tepličtí posluchači znají také z jeho vlastní hudební formace Clarinet Society. "Ve stejném roce jako já nastoupil i nový šéf orchestru Jaroslav Soukup a o pár let později se název změnil na Severočeskou státní filharmonii Teplice. V té době jsme zkoušeli v dnešním Zahradním domě a koncerty se konaly ve velkém sále Krušnohorského divadla. Rozdíly akustik mezi těmito dvěma sály byly propastné, ale museli jsme se s tím nějak vypořádat. V období různých stavebních rekonstrukcí a oprav Zahradního domu jsme také zkoušeli na parketu malého sálu Krušnohorského divadla a to teprve bylo vzrušující", směje se Petr. "Otevření nového domu kultury s akusticky skvělým koncertním sálem přineslo členům Severočeské filharmonie Teplice mnoho klidu do práce, včetně zázemí, které nám závidí mnozí hostující muzikanti".
Podle Petra Kašpara je Dům kultury v Teplicích "dítkem" tehdejšího šéfa orchestru Jaroslava Soukupa, který měl v normalizačních létech mnoho přátel na vlivných místech. "Nikdo ho ale za to nemůže odsuzovat, protože pro orchestr udělal maximum," uzavírá Petr Kašpar.

Ten, který za to také může, šéf
orchestru a dirigent Jaroslav
Soukup.

Malý pohled do historie, který  jsem si dovolila okopírovat z webových stránek Svč. filharmonie Teplice, dokazuje, že i díky svému věhlasu a uměleckému renomé si zdejší orchestr kvalitní koncertní sál zasloužil. 

Severočeská filharmonie Teplice
je jediným profesionálním symfonickým orchestrem v Ústeckém kraji. Zakládací listina a úřední schválení orchestru nese letopočet 1838. Od konce 19. století uváděl orchestr pravidelné cykly symfonické hudby v provedení nejžádanějších dirigentů a sólistů té doby. Koncertovali zde největší osobnosti světové hudby, např. dirigenti Eugen d´Albert, Richard Strauss, klavíristé Ferruccio Busoni, Conrad Ansorge, Emil Sauer, Ernö Dohnányi, Frederic Lamond, houslisté Pablo de Sarasate, Eugéne Ysaÿe, Bronislav Huberman, Fritz Kreisler, Alexander Pečnikov, Henri Marteau, violoncellisté David Popper, Julius Klengel, Hugo Becker, Anton Hekking, pěvkyně Lili Lehmannová, Ernestina Schumann-Heinkeová a mnoho dalších. V létě absolvoval orchestr okolo 150 lázeňských a 18 symfonických koncertů a v zimní sezóně cykly vážné symfonické hudby. Řídí je kromě hudebního ředitele Willeho hostující dirigenti, mezi nimi např. Siegfried Wagner, Alexander Zemlinský nebo Felix von Weingartner. Vystupovali zde i všichni velcí čeští houslisté počínaje Josefem Slavíkem a konče Janem Kubelíkem. Činnost městského orchestru skončila koncem druhé světové války v souvislosti s uzavřením městského německého divadla..

V roce 1948 vzniklo nové hudební těleso - Městský lázeňský orchestr. Postupně se zde vystřídala celá řada dirigentů, např. Miloslav Bervíd, Bohumil Berka, Martin Turnovský, Libor Pešek a Vladimír Válek. V roce 1972 přišel na místo ředitele a šéfdirigenta Jaroslav Soukup. Rozšířil početní stav orchestru, který od roku 1979 nesl název Severočeská státní filharmonie. 

DOBRÝ EKONOM JE POKLAD

JITKA POSPÍŠILOVÁ: SYMPATICKÝ "CIFRŠPIÓN"!

Stejně jako o učitelkách, "ajťácích" či například vojácích z povolání, také o účetních, ekonomech, zkrátka lidech zabývajících se financemi se vážně míněným žertem říkává, že jejich profese je jejich "postižením" a diagnózou. Jednou z mála výjimek z tohoto pravidla je Jitka Pospíšilová, která 10 let působila ve funkci ekonomky zdejšího kulturního a společenského střediska a posléze od roku 1986 jako náměstkyně ředitele 19 let v Domě kultury Teplice. Co si pamatuji, vždy šel o ní mezi zaměstnanci jeden hlas: Jitka byla chytrá "cifršpiónka", ke které se chodilo o radu a ona vždycky každého trpělivě vyslechla a nezištně poradila. Ale především to byla skvělá šéfová a výborná kolegyně. Jsem ráda, že svolila k následujícímu rozhovoru: 

Jak hodnotíš své působení v domě kultury, kterému jsi věnovala nejhezčí léta svého života?

Po stránce pracovní mi těch devatenáct let umožnilo získat velké praktické zkušenosti v oblasti účetnictví, evidence majetku a mzdového účetnictví. Musela jsem se rychle zorientovat v legislativě a specifikaci příspěvkové organizace a hlavně proniknout do daňové problematiky, která byla ne vždy jasně definovaná všemi zákony. A v průběhu let jsem samozřejmě získávala zkušenosti v pracovně právních vztazích a personálních i základních právních úkonech.

Pokud si vzpomínám, šéfovala jsi ryze ženskému kolektivu a přesto jste tvořily skvělou partu! Máš na to nějaký recept?

Je to zdánlivě jednoduché. Velice brzy jsem dospěla k poznání, že pokud chci ve své funkci uspět, je pro mě důležité být loajální k organizaci a nadřízeným, ale zároveň musím umět naslouchat podřízeným a snažit se vycházet se všemi kolegy i při prosazování někdy nepopulárních opatření.

"Parta hic" - ekonomické oddělení Domu kultury v Teplicích v dobách své největší slávy (schází Irena Malypetrová, kterou najdete na jiné fotografii v dalším z textů). Zleva: Věra Hechtová, ekonomická náměstkyně a zástupkyně ředitele Jitka Pospíšilová, Dana Marková, Eva Václavíková (v počátcích DK skvělá produkční), Olga Kostohryzová.

Jaké by bylo krátké ohlédnutí za tvým působením v teplickém domě kultury?

Pokud s ohlédnu za svým životem v teplickém domě kultury, měla jsem štěstí na pracovní kolegyně a kolegy, se kterými se ráda setkávám dosud. A našla jsem tu i blízké kamarádky. Osobně jsem se setkala s osobnostmi ze světa umění a i přes různé peripetie, kterým se žádná práce nevyhne, měla jsem ji ráda a nikdy jsem nezalitovala, že jsem byla součástí kolektivu Domu kultury Teplice.

Před třiceti lety byl dům kultury doslova miminko. Co se hospodaření takové organizace týká, neexistoval v Teplicích žádný vhodný precedens, podle kterého byste mohli postupovat?

Dům kultury byl slavnostně předán do užívání v listopadu 1986, tedy před 30 roky a já jsem se spolupodílela na jeho "rozjezdu" po stránce ekonomického zajištění. V této souvislosti je na místě malá exkurze do doby před jeho zprovozněním. Kulturní a společenské středisko (KaSS) Teplice, předchůdce domu kultury, bylo příspěvkovou organizací. Kultura tehdy podléhala ve velké míře státem propagované ideologii. Organizace neměla vlastní sál s větší kapacitou diváků, technickým zázemím a jeho obsluhou a zapůjčovala si sál v Krušnohorském divadle. Existovala jakási gentlemanská dohoda mezi oběma organizacemi, že pondělní večery může KaSS využívat sál divadla včetně jeho technické obsluhy, což z hlediska programování přinášelo potíže při koordinaci volných termínů hudebních skupin, zpěváků a dalších umělců. Se stejnými problémy se potýkala i zdejší Severočeská filharmonie. Byl tedy postaven nový kulturní objekt a bylo nutno zajistit jeho chod. 

Co to znamenalo z ekonomického hlediska, jak vlastně tehdy byla kultury financována?

Z hlediska ekonomického to znamenalo zajistit finanční prostředky pro zcela nové provozní profese, na pokrytí energií a podobně. Tomu všemu předcházela nespočetná jednání se zástupci okresu a kraje, zpracovávání žádostí a zdůvodňování potřeb na pokrytí provozních nákladů vzrůstajících souběžně s tím, jak byl nově postavený objekt oživován a uváděn do plného provozu. Kultura byla v té době financována státem a potřebné finance se podařilo zajistit. Dům kultury Teplice se stal nástupnickou organizací bývalého Kulturního a společenského střediska města Teplic. Pro ekonomické oddělení to znamenalo rozrůstající se agentu, znásobil se počet účetních operací, zvýšil počet pracovníků, rozrostl se objem evidence majetku. Nově bylo nutno vypracovat kalkulace na pronájmy prostor a to jak dlouhodobé pronájmy pro filharmonii, restaurační zařízení a kino, tak pro pronájmy jednorázové pro další zájemce o krátkodobé užití sálů v domě kultury. Zároveň jsme museli vymyslet a zavést způsob koordinace využití jednotlivých prostor. Vznikla nová evidence vstupenek. Nutno zdůraznit, že v době, o které hovořím, tedy před 30 lety se vše zpracovávalo bez počítačového vybavení! To už si dnes nikdo ani nedokáže představit.

A co se dělo po listopadu 1989, myslím tím v prvních měsících raného kapitalismu, který jsme si sice přáli, ale neměli s ním absolutně žádné zkušenosti?

Po listopadu 1989 komunismus padl, ideologické vlivy přestaly působit a kulturní oblast byla odstátněna. Dům kultury přešel do majetku města. Rovněž tak satelitní kulturní střediska Luna na sídlišti v Trnovanech a čerstvě dobudované Slunce v Proseticích. Perla Řetenice byla předána majiteli, Jednotě Teplice. V době podnikatelského boomu a vlny privatizace jsme postupně řešili jak "přežít". Máš pravdu, bylo to fakt hodně těžké. Úspěšný precedens neexistoval. Zájem o kulturu a společenské akce tak, jak jsme je znali do roku 1989, na čas opadl. Především ty kapely a popoví zpěváci, kteří byli populární před revolucí, se na čas stáhli do pozadí. Část prostor na Luně a Slunci a restaurační zázemí a prostory v domě kultury byly pronajaty fyzickým osobám k jejich podnikatelským aktivitám, ale ne vždy s patřičným ekonomickým efektem. Rozběhli jsme společenskou hru Bingo. V prostorách domu kultury se odehrávaly různé prodejní a předváděcí akce, jen s cílem pokrýt vzrůstající náklady na provoz.

Jaký byl další osud městských kulturních zařízení, která do té doby ne všechna spadala pod správu domu kultury?

Postupem doby byla z majetku města odprodána střediska Luna i Slunce. Další změna se týkala několika teplických kin, která byla v průběhu dalších let předána do správy domu kultury. Později z nich zůstalo v provozu jen kino Květen. Rovněž Krušnohorské divadlo a Zahradní a plesový dům, do té doby sídlo Severočeské filharmonie Teplice, byly předány do správy domu kultury. Všechny tyto změny byly provedeny za účelem snížení počtu zaměstnanců v jednotlivých zařízeních, snížení provozních nákladů a lepšího využití prostor v domě kultury. Ekonomické hledisko se stalo nezbytnou součástí rozhodování o programové nabídce. Nechci při svém vzpomínání zabíhat do podrobností a detailů, některé mi ani nepřísluší. A už vůbec neobtěžuji číselnými údaji, které si mimochodem už ani nepamatuji. Osobně považuji za důležité, že Dům kultury Teplice pod svým zřizovatelem Magistrátem města Teplic je konsolidovanou ekonomickou jednotkou a já přeji jemu a všem současným pracovníkům, aby to takto pokračovalo.

Šéfová uplatňovala metodu cukru a biče. (Žertuji). Zleva: Alena Manukjanová, asistentka ředitele a personalistka DK Teplice a smějící se vedoucí ekonomického oddělení Jitka Pospíšilová. Muž v pozadí je sem pouze "zapůjčený", Ing. Jan Kostohryz přišel zřejmě do účtárny dohlédnout na svoji manželku.

Na EKO bývávalo fajn. Popíši jen plnohodnotné celé postavy: Alena Manukjanová, vedoucí programového odd. Zdena Sixtová, Jan Kostohryz.

Fotografie z oslavy šedesátin Jitky Pospíšilové. Zleva: Alena Manukjanová v klíně Jitky Pospíšilové, stojící Olga Kostohryzová, Věra Hechtová, Zdena Sixtová, Milena Schejbalová, Vlasta Jačková, Drahuše Vašíčková, sedící Eva Václavíková, Irena Malypetrová a Dana Marková.

Dáma vlevo je dlouholetá vedoucí kurzů Irena Bendová. Působila nejprve v detašovaném středisku Perla v Řetenicích, později v přízemí domu kultury. Po ní tuto funkci převzala Milena Schejbalová.

DŮM KULTURY - MŮJ OSUD !

Eva Stieberová:  Kdyby nebylo "kulturáku", můj život by se ubíral jiným směrem

 

Asi by ze mě bývala byla učitelka, neboť v době, o které píšu, jsem si právě dálkově doplňovala pedagogické vzdělání s přesvědčením, že pro práci s dětmi jsem jako stvořená. Nebo bych možná někde v kanceláři rychlostí blesku bušila do psacího stroje, pardon, klávesnice počítače, protože to mě také vždycky bavilo. Těžko by mě však napadlo, že se budu celkem úspěšně zabývat produkcí kulturních akcí. Ačkoliv jako rozený extrovert jsem od malička vášnivě ráda organizovala každého a všechno a v tom jsem fakt vynikala! Všechny děti ve třídě i v ulici, včetně mého mladšího bratra, sloužily mým zvrhlým dramaturgickým nápadům, účastnily se mnou připravených "bojových" her, účinkovaly v mých besídkách a divadelních představeních. Stejný scénář se opakoval na rekreacích ROH. Rodiče ještě ani nevybalili kufry a já už měla kolem sebe houf nadšených ochotníků, těšících se na svoje první veřejné vystoupení. Takže je až s podivem, že teplickému domu kultury byly už tři roky, když mi bylo poprvé dopřáno, abych jako profesionál vstoupila do jeho foyer, rozhodnutá uskutečnit pro moje Teplice v těch krásných, architektonicky čistých prostorách jeden velký, nikdy nekončící mejdan.

Naštěstí přišel listopad 1989. Doba se vymkla z kloubů, všechno kolem mě hučelo a vřelo a já se díky té náhle nabyté svobodě vznášela několik centimetrů nad zemí. Zdálo se mi, že čas nazrál k osudovému životnímu rozhodnutí. Koncem prosince jsem nenávratně uložila studijní index do šuplíku, sedla ke stolu a napsala dopis tehdejšímu řediteli Domu kultury v Teplicích, Slávkovi Brožovi. Nepamatuji si už, v jakých barvách jsem mu svoje možné pracovní angažmá vylíčila, trochu jsem vsadila na to, že mě znal jako holku z letního tábora v Závišíně. Stalo se, že pan ředitel si mě pozval k osobnímu setkání, pravil, že právě někoho takového jako jsem já hledá do programového oddělení a že mohu nastoupit. Tak jsem díky Slávkovi objevila ten svůj "rybníček," ve kterém jsem se od první minuty cítila jako ryba ve vodě. To on mě nasměroval k profesi, pro kterou jsem se narodila a jež se stala mým koníčkem, umožnil mi stát se šťastným workoholikem a já mu za to nepřestanu být vděčná.

Pamatuji si velice dobře, jak se lidé na nový "kulturák" dívali tehdy a samozřejmě velmi dobře vím, jak jeho existenci s odstupem 30 let hodnotí Tepličané dnes. Bez ohledu na to, co si kdo myslel o moderní a částí poučené veřejnosti ceněné stavbě, již naproti tomu jiní při prvním pohledu nazvali "luxusním panelákem", naprostá většina z nás byla nadšená z koncertního sálu, který pojme téměř 600 posluchačů a chlubí se dobou dozvuku 1,6 sekund! Severočeská filharmonie dostala darem úžasný svatostánek a krásný zvuk orchestru v tomto elegantním prostoru byl pro hráče náležitou satisfakcí za roky, jež strávili při zkouškách v nevyhovujícím plesovém sále Zahradního domu a koncertech ve velkém sále Krušnohorského divadla. A to nemluvím o varhanách, které jsou uměleckým dílem a doslova korunou koncertního sálu. Vzpomínám na taneční, diskotéky a například country bály v estrádním sále, na úžasná setkání se známými osobnostmi a následné večírky s Mařenkou  Červovou a jinými muzikanty u piana, na výstavy, které se jednou i dvakrát do měsíce odehrávaly ve společenském klubu a z nichž jsme odcházeli až nad ránem. Ani se nechce věřit, že zatímco v roce 1990 a několika následujících létech, kdy lidé v tehdejším Československu naprosto ignorovali divadla a koncertní sály, protože je cele zaměstnávala politika, a pořadatelé kulturních akcí žehrali na nezájem diváků, my v teplickém domě kultury jsme dokázali nejenom vyprodat koncertní sál, ale nesčetněkrát se skvěle navštívené programy odehrávaly současně i v estrádním sále a společenském klubu! (Pro srovnání: dnes se naopak snažíme striktně dodržovat pravidlo jednoho pořadu v jeden den, ať v divadle nebo v domě kultury, abychom si tak zvaně "nekradli" diváky).

Můj pohled na dům kultury se za ty roky příliš nezměnil. Pořád jsem přesvědčená, že architekt Karel Hubáček odvedl úžasnou práci. Samozřejmě, doba je úplně jiná a překotnému životnímu tempu se musel přizpůsobit i objekt, jehož estetická čistota vzala různými amatérskými, nicméně nutnými stavebními úpravami poněkud zasvé. Těžko si však dnes představit, že do domu kultury se bude vcházet stejně spořádaně jako do úřadu či výrobního závodu, přes vrátnici umístěnou v zadní části objektu nad parkovištěm, zatímco četné dveře pro veřejnost umístěné vpředu zůstanou po celý den zamčené. Také reklamy, které jsme počátkem 90. let téměř neznali a dnes jsou nedílnou součástí jakéhokoliv pořadu, koncertu, divadelního či filmového představení, je nutno umístit tak, aby splnily svůj účel. Tím pádem dostává estetika opět na frak. A co mě "bolí" nejvíc a proti čemu asi není odvolání, jsou zrušená místa k posezení před vchodem do sálu kina Květen a v chodbě před estrádním sálem. Modrá křesílka, jež malebně dokreslovala celkové barevné ladění interiéru, jsou pryč. Pravda, vstávat z nich nebylo nikdy příliš pohodlné a jejich životnost byla jistě omezená. Nicméně nahradit je červenými "bulvárními" stolky, kde se káva pije "na stojáka" .... Bylo to však nutné opatření vyvolané požadavky protipožární ochrany, která před 30 roky byla zřejmě méně přísná. Stejně tak mám výhrady k židlím v estrádním sále a společenském klubu, které jsou (opět z důvodu bezpečnosti) spojené napevno k sobě, takže anonymní soused, jenž si koupil vstupenku vedle vás a o jehož blízkost třeba nestojíte, je nucen dotýkat se vás loktem či nohou a po celý večer si tak vzájemně zasahujete do "bublin".
Tak to jen, aby si laskavý čtenář nemyslel, že chovám k domu kultury tak zvanou "opičí lásku" a jsem slepá k jeho nedostatkům. Nejsem, ale mám ho ráda kvůli všemu dobrému, co nabízí a protože vím, že vedle Krušnohorského divadla, jehož velký sál je primárně určen k uvádění divadelních představení, v Teplicích jiný, lepší objekt k pořádání dalších rozličných společenských a kulturních akcí nemáme.

Tak to jsem já, aby moje povídání v tomto blogu nebylo pro laskavého čtenáře anonymní. Těším se na vaše komentáře, připomínky a vzpomínky. A těším se na setkání s vámi v měsíci listopadu, kdy třicátiny domu kultury řádně oslavíme.

Fotografie pořízená ve společenském klubu "Melodie" v roce 1990 je vskutku památeční. Mladý muž, o kterého se my tři grácie opíráme, je kytarista Broněk Hyrman, se kterým jsem začátkem 80. let tvořila folkové duo. Troufám si tvrdit, že jsme do "šoubyznysu" měli dobře našlápnuto, kdybych já neotěhotněla (nikoliv s Broňkem) a on neemigroval do Kanady, kde žije dosud. Snímek je z jeho návštěvy v Česku krátce po revoluci, Milena Schejbalová (v bílé košili v pozadí) je jeho kamarádkou z dětství.

JIŘÍ STEHLÍK: "TEN, KTERÝ VÍ, KAM KTERÁ ROURA VEDE !"

aneb:

Vzpomínky pamětníků.

Jirku Stehlíka znám relativně dobře. Několik let jsem "vedle" něj pracovala v Destě Teplice a později v Regionálním muzeu v Teplicích. Teplická Desta bývala proslulou továrnou na výrobu tak zvaných Destarolů, vozíků na úpravu ledové plochy. Naprostou většinu jejích zaměstnanců tvořili chlapi a Jiří  se mezi nimi, jako jeden z šéfů, těšil naprosto přirozené a z dnešního pohledu až záviděníhodné autoritě. S úctou se o něm hovořilo jako o nezměrném "pracantovi", (napadá mě, že je to slovo už téměř zaniklé). Patří totiž k těm nemnoha z nás, kteří nevědí, že něco udělat nelze. A tak zkrátka jdou a udělají to. A ještě se jim to většinou podaří. Povolat právě tohoto člověka v roce 1984 k dohledu nad dostavbou zdejšího domu kultury, bylo nejmoudřejší rozhodnutí, jaké mohli soudruzi učinit. A vůbec to nemyslím pejorativně.

Jak to všechno v roce 1984 začalo

Po 23 letech práce v teplickém závodě Desta, jsem se rozhodl pro změnu a nastoupil jako referent na stavební odbor na MNV v Teplicích. Po dvou měsících mi tehdejší místopředsedkyně Jarmila Humplíková nabídla nově zřízené místo pověřeného pracovníka pro dostavbu zdejšího kulturního domu. Od zahájení akce uplynulo již 5 let a výsledkem byly pouhé holé, hrubé zdi bez zastřešení. Stavba stála. Na vině byla nutnost přepracovat úvodní prováděcí projekt, neboť bylo rozhodnuto, že uvažovaná částka 150 milionů Kč bude rozdělena mezi tři podobné objekty. (Původní stavba měla být větší a zvýšená na 5. nadzemních podlaží). Konečná částka na výstavbu Domu kultury v Teplicích se pak ustálila na 70 mil. Kč.

Přiznávám, sotva začatou práci na stavebním odboru jsem opouštěl nerad. Ale nová výzva mne zaujala a v roce 1984 jsem se stal technickým pracovníkem v tehdejším Kulturně společenském středisku. Co bude přesně náplní mé práce jsem se dozvídal postupně. Po seznámení se s projektem a jeho autorem Ing. arch. Karlem Hubáčkem, projektantem Václavem Bůžkem a stavebním dozorem Petrem Herbstem, začala naše spolupráce s dodavatelem stavby, Severočeskou Konstruktivou Teplice. Hlavně díky osobní angažovanosti a časté přítomnosti autora projektu, se pokračování náročné výstavby zdárně rozjelo.

"Ferda mravenec" - práce všeho druhu

Mým úkolem bylo vypracování návrhu počtu pracovníků, organizačního schématu a provozu nového Domu kultury. Řešil jsem zabezpečení prostor systémem generálního klíče. Mimo sledování stavebních prací jsem zajišťoval i vnitřní vybavení celého objektu. Dřevěné obložení, stoly, skříně a nábytek šaten zhotovil podnik Trizon Teplice s vedoucím Josefem Fialou. Vyskytl se problém jednotné potahové látky sedacího nábytku v celém objektu, který mi pomohl vyřešit architekt Hubáček osobní návštěvou ve výrobním závodě v Liberci. (Původně nám totiž potvrdili dodání až za dva roky!) Ve stejně svízelné situaci jsem byl při objednávce křesel do koncertního sálu. Jejich včasné dodání komplikoval nevyřešený mechanizmus výsuvných područek. (Ty měly delegátům politických shromáždění umožnit psaní poznámek). Dodavatel křesel, Dřevovýroba Ostrava, měl s tímto požadavkem značné technické potíže. Opět až společná návštěva s architektem Karlem Hubáčkem zajistila, že byl požadovaný termín dodání splněn. Rovněž společně jsme navštívili také podnik Varhany Krnov, kde se již chýlila ke konci výroba varhan do koncertního sálu. Avšak barevnost dřevěných dílů a varhanního stolu neodpovídala požadavkům architekta Hubáčka a tak musely být hotové díly přemořeny do modra. Také bylo nutno rozhodnout o výběru znaku domu kultury pro informační systém. Krajská umělecká komise vybírala ze 3 návrhů, všechny se symbolem varhanních píšťal. Vyhrál ten, který ze všech stran působil stejně symetricky.

Zatímco kovová zábradlí veřejných prostor byla řešena ve stavební části projektu, atypické kování použité v koncertním sálu, baru Kalinka a baru ve společenském klubu muselo být řešeno místními dodavateli. Bohužel, dodané díly byly sice svařené, ale neodpovídaly požadavkům na chromování. A protože se blížil termín otevření domu kultury, nezbývalo mi, než nastoupit na odpolední směnu do své vlastní garáže a značnou část těchto dílů upravit pro následnou chromovou úpravu.

Může za to renomovaný, světově proslulý architekt

Mohu zcela odpovědně prohlásit, že bez osobní angažovanosti a nezištné pomoci docenta Karla Hubáčka rozhodně nemohl být dodržen plánovaný termín otevření teplického domu kultury. Byl nejen světovým architektem, který roku 1969 získal prestižní Perretovu cenu za stavbu horského hotelu a televizního vysílače na Ještědu. Byl také skromným a ochotným člověkem, který mi dodával odvahy a pomáhal řešit problémy s dodávkami vnitřního vybavení. A přestože byl ve své profesi obecně respektovanou osobností, ochotně naslouchal mým návrhům na některé dodatečné změny v projektu. Například přepažení estrádního sálu posuvnou stěnou, aby mohl vzniknout menší, nerušený prostor, nebo potřeba zvýšeného pódia. Spolupráce s Ing. arch. Karlem Hubáčkem byla velmi plodná a budu na ni vzpomínat celý život. Svým přístupem k práci a schopností řešit a překonat všechny překážky, které se v průběhu stavby vyskytly, dovedl motivovat a strhnou i nás ostatní. Děkuji osudu, že jsem se na krátký čas stal malou součástí jeho světa. S řešením některých problémů technického rázu nám pomáhal ještě další dva roky po zprovoznění domu kultury. Během naší společné práce se z nás stali přátelé a dopisovali jsme si až do roku 2011, kdy nás opustil.

Až do konce tohoto odstavce byla zpověď Jiřího Stehlíka mnou lehce zeditována. Následující část jsem ponechala v původním znění. A Jirkovi za ochotu ke vzpomínání velmi děkuji. Eva Stieberová.

Trocha nostalgických "drbů" závěrem

Za stavbu Domu kultury v Teplicích získal Ing. arch. Karel Hubáček v roce 1989 mezinárodní ocenění Grand Prix bienále Interarch v Sofii.  

Z jeho vyprávění vím, jak vlastně vznikl nápad na stavbu kulturního stánku. Podnět k tomu dal tehdejší ředitel Severočeské filharmonie v Teplicích, Jaroslav Soukup. A za to, že návrh byl schválen, mohly jeho dobré styky na Krajském národním výboru v Ústí nad Labem. Dominantou stavby měl být koncertní sál s uvažovanou (a dosaženou) vynikající akustikou. (O technických parametrech koncertního a dalších sálů bude řeč na jiném místě tohoto blogu, pozn. ed.) Tato potřeba určila i vnější podobu objektu, který je harmonicky včleněn do lázeňské kolonády, jež v původním návrhu měla mít kopulovité zastřešení. Musím se přiznat, že přilehlé malé parkoviště bylo mým osobním počinem. Tak dlouho jsem přesvědčoval stavbyvedoucího pana Kabourka, až, bez ohledu na schválený plán, podlehl.

Vnitřnímu uspořádání dominuje ústřední hala, prostupující prostorem vzhůru. Původně to bylo místo pro monumentální obraz akad. malíře Františka Ronovského. Jeho nosným tématem byl zrod života, dospívání i jeho zánik. Záměr se bohužel nepodařilo realizovat, prý pro jeho ponurost a také bohémský způsob života umělce. (To ale nezabránilo tomu, aby část jeho díla posléze nezakoupilo ministerstvo kultury). Na jeho místo pak musel být instalován prosklený světelný monolit od Vladimíra Procházky a také trochu kontroverzní ozvučený válec Vratislava Nováka. Ten je i autorem známého Metronomu s kyvadlem na pražské Letné. Výrazným zásahem do architektury objektu byla tzv. Galerie míru, která byla poplatná tehdejší době. Ještě jednu veselejší příhodu, která se udála při slavnostním otevření domu kultury. Ve foyer byly umístěny zapůjčené umělecké plastiky. Mezi nimi i jedna dřevěná, vyřezávaná ze silnějšího prkna, od proslulého sochaře Olbrama Zoubka. Musím přiznat, že se nám opravdu líbila, jen jsme si nebyli jisti, jak to přijmou „papaláši“. Ti nezklamali a žádali o její urychlené odstranění, protože nevypadá šťastně. To i přesto, že jsme její původní název „Dívka“ změnili na „Pionýrka“.

Před konečnou dostavbou objektu nastoupil nový ředitel Slávek Brož. Od začátku se aktivně zapojoval do všech prací a myslím, že jsme si rozuměli. Pro jeho otevřenost a pracovitost si jej oblíbil i architekt Hubáček. Byl to jeden z nejschopnějších ředitelů, se kterými jsem pracoval a je jen škoda, že změna politických poměrů jej smetla…Za jeho vedení rád vzpomínám na spolupráci s Věrou Hechtovou, Jiřinkou Balcarovou, Vlastu Jačkovou a Martu Winklerovou, na jejich pracovitost a odpovědnost. Z dalších kulturních pracovníků pak na Věru Bečkovou, Mariku Dlaskovou a velmi aktivní, všestrannou Evu Stieberovou s krásným zpěvným hlasem. A musím ocenit i kolektiv uklizeček, které výrazně přispěly k udržení kulturnosti objektu.

Po roce 1989 bohužel někteří, předtím dosti nevýrazní pracovníci nabyli pocitu, že se musí vymezit proti bývalému vedení, bohužel i v osobní rovině. Chyby se jistě staly, snad i nevědomé nespravedlnosti, ale vždy jsme byli vedeni snahou, aby náš dům kultury byl opravdovým stánkem pro občany. Chtěli se bavit v příjemném prostředí a nezajímalo je, že třeba den před tím tam parta nezvedenců rozbila mísy a umyvadla v sociálním zařízení. Proto byl třeba vyvinut poněkud větší tlak na aktivitu podřízených. S novým ředitelem se pak takový pocit sounáležitosti vytratil, významnou roli hrály rodinné vazby, a tak jsem v polovině roku 1992 odešel. Přesto na tu dobu rád vzpomínám a rozhodně jsem neodcházel z pocitem ukřivděnosti. Protože jsem byl hrdý na to, že jsem byl u samého počátku jeho zrodu, je dům kultury tak trochu i mé „dítě“. A děti, jak je známo, máme rádi.

Následující fotografie jsou ze soukromého archivu Jiřího Stehlíka:

Zleva: Jiří Stehlík a Ing. arch. Karel Hubáček.

Galerie míru.

Olbram Zoubek: Dívka. Jejímu osudu nezabránilo ani přejmenování na Pionýrku. Netvářila se šťastně, musela být odstraněna.

Obraz Valdemara Sokola.

Původní hlavní vchod do domu kultury přes "zadní" vrátnici, snímek z doby, kdy ještě neexistovalo zdejší parkoviště.

Pohled do prosklené kolonády

Prosklená stěna Kalinky, která opticky zvětšovala prostor, vzala zasvé při stavebních úpravách přízemí DK v roce 2015.

Květinový rastr u estrádního sálu s uměleckým objektem: sochou sedícího houslisty.

LISTOPAD 2016 VE ZNAMENÍ TŘICÁTÝCH NAROZENIN  

DOMU KULTURY V TEPLICÍCH

4 . 11. 2016 - pátek

DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

8.00 – 16.00 DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

Komentované hodinové prohlídky technického zázemí koncertního a estrádního sálu a dalšího technického zázemí. 8.00 – 9.00, 9.00 – 10.00, 10.00 – 11.00. 11.00 – 12.00 – pro ZŠ a střední školy. 13.00 – 14.00, 14.00 – 15.00, 15.00 – 16.00 – pro veřejnost.

Vst: 20,- Kč

Foyer domu kultury:
17.00 QUO VADIS DOME KULTURY ?

Výstava amatérských fotografií a plakátů z počátků existence domu kultury. Hudba: Duo Pavla "Waser" Vasserbauerová a Marcela "Kithiczka" Nováková. Bez vstupného.

Společenský klub:
18.00 NECHOĎTE DNES BRZY SPÁT aneb TAKOVÍ JSME BYLI

Setkání těch, kteří se toho před 30 lety zúčastnili, a současných příznivců domu kultury.

Hudba: Mařenka Červová a Eva Stieberová, Duo Pavla "Wasser" Vasserbauerová a Marcela "Kithiczka" Nováková, Duo Heda Trejtnarová a Hana Dončevová, Jan Kostohryz, Jaroslav Urbánek a další. Ohlédnutí odborníka za historií vzniku objektu teplického domu kultury a něco o stavební historii nejstarších lázní v Čechách. Moderuje: Eva Stieberová. Bez vstupného

Dos Hambaeros aneb dvě "úči" a nezletilec. Všechno dohromady: temperamentní mladá a strhující muzika.

Na rozdíl od nás, kteří jsme na předchozí fotografii, Mařenka Červová se za těch 30 let příliš nezměnila.

 

10. 11. - čtvrtek
MIMOŘÁDNÝ KONCERT SEVEROČESKÉ FILHARMONIE TEPLICE

koncertní sál 19.00

L. van Beethoven: Koncert pro housle D dur, op. 61

přestávka

R. Strauss: Čtyři poslední písně

P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll, op. 64

sólisté:

Pavel Šporcl - housle

Eilana Lappalainen (Finsko) - soprán

dirigent: Peter Tiboris (USA)

16. 11. 2016 - středa

ČAJ O ČTVRTÉ 

estrádní sál 16.00

Odpolední tančírna nejenom pro seniory s BIG BANDEM DOUBRAVANKA.

Studio Marika a přátelé: PŘEHLÍDKA UKRUTNÉ MÓDY LET OSMDESÁTÝCH

19. 11. 2016 – sobota

VI. BEATOVÝ FESTIVAL

Blue Job Band
UBS aneb Underground Blues Session
Balage Band
Michal Prokop & Framus Five
Olga Lounová
a after party tradičně v režii Míchaček betonu

estrádní sál 18.00 - 24.00

22. 11. - úterý 

DRÁČEK MRÁČEK

společenský klub 16.00 + 17.00

Maňáskové divadlo Teplice

Pohádka pro nejmladší návštěvníky domu kultury v provedení nejdéle fungujícího amatérského divadelního souboru v Teplicích.

30. 11. - středa

POSLEDNÍ VANDR

Folk a country minifestiválek

estrádní sál 16.00 - 22.00

Legendy folkové a trampské muziky: Wabi Daněk a Miloš Dvořáček. Možnost občerstvení.

S DOMEM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY TAKÉ 

KINO KVĚTEN

PŘIJĎTE BĚHEM TŘÍ DNŮ NA 30 HODIN DO KINA

Přijměte pozvání do „zákulisí“ kina Květen s možností seznámit se s obsluhou historické promítačky 35 mm i moderního digitálního projektoru, charakterizujícího počátek 21. století. 

Vst. 50,-  při zakoupení 3 a více vstupenek na jakýkoliv den vst. 30,-

Předprodej od 10.10.

11. listopadu - pátek

16.30               NEJISTÁ SEZONA  r. 1987                      35 mm kopie

náskeduje     komentovaná  prohlídka kina, seznámení s provozem, ukázky promítání z 35 mm kopie a digitální projekce

19.30               MATRIX r. 1999     

22.00               PÁN PRSTENŮ – NÁVRAT KRÁLE r. 2003

12. listopadu – sobota

13.00               MAMA MIA   r. 2008

15. 00              MUŽI KTEŘÍ  NENÁVIDÍ ŽENY  r. 2011    35 mm

následuje      komentovaná  prohlídka kina, seznámení s provozem, ukázky promítání z 35 mm kopie a digitální projekce

19.00               MRTVÁ NEVĚSTA TIMA BURTONA  r. 2005

21.00               PREDÁTOR 1987

13. listopadu – neděle

13.00               PELÍŠKY   r. 1999  35 mm

následuje      komentovaná prohlídka kina, seznámení s provozem, ukázky promítání z 35 mm kopie a digitální projekce

16.00               HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE r. 2009

18.30               SAMOTÁŘI   r. 2 000

21.00               MLČENÍ JEHŇÁTEK r. 1991