DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

Třicítka je ideální věk: člověk už je dost starý, aby věděl, co chce a jak to chce a dostatečně mladý, aby na to měl síly. Chceme-li velebit třicátiny stavby, musíme zmínit především všechny, kteří se zasloužili o to, že objekt zdárně ožil a bude ještě dlouho žít k radosti nás, Tepličanů. Učinila jsem malou sondu do historie jeho vzniku a oslovila některé z těch, kteří u toho tenkrát byli a poprosila je o ohlédnutí za roky života s teplickým domem kultury. Toto jsou naše vzpomínání.

Eva Stieberová

Zobrazují se příspěvky se štítkemkterého jen tak někdo nerozhází.. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkterého jen tak někdo nerozhází.. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 7. března 2016

OLGA KOSTOHRYZOVÁ: POHODÁŘ, KTERÉHO JEN TAK NĚKDO NEROZHÁZÍ

PO KULTURÁKU JSEM SE DĚSNĚ NABĚHALA !




Známe se od roku 1990 a co si Olgu Kostohryzovou pamatuji, nikdy jsem ji neviděla naštvanou, zamračenou nebo neslyšela, že by si na někoho stěžovala či někoho pomlouvala. V mých vzpomínkách figuruje jako naprostý pohodář.

Do Domu kultury v Teplicích jsem nastoupila 1. září 1990 a přesně po 15 letech, 1. září 2005 jsem odtud odešla do důchodu. Celou tu dobu jsem byla účetní, i když na "plaťácích" se objevovala různá zařazení. Svůj úvodní pohovor s Jitkou Pospíšilovou jsem měla ještě v detašovaném pracovišti v Potěminově ulici, ale nastoupila jsem už do nové budovy domu kultury. V účtárně jsme měly celkem neměnný kolektiv a pod vedoucí Jitkou se dobře pracovalo. Myslím, že jsme si my, "baby", celkem vyhovovaly a dost problémů jsme řešily společně. Naučily jsme se pracovat s počítačem, což mě hodně bavilo, a myslím, že nám to "souzvučení" někteří i záviděli! Pokud si vzpomínám, tak náš kolektiv na určitou dobu doplnily dvě studentky Martina a Petra. Lenku Radnickou, která v domě kultury pracovala od jeho zprovoznění, vystřídala Lenka Nebosová a tu po jejím odchodu na mateřskou zase Eva Václavíková. Pak ještě přišla Dana Marková. Skoro se všemi se stále nepravidelně setkáváme. A pokud se o našem "babinci" dozvědí další zaměstnanci domu kultury, je jisté, že i oni přijdou. I to dokazuje, že jsme byly fakt moc dobrá parta. 
Patnáct let je dost na to, aby mi Dům kultury v Teplicích vstoupil do života pracovního i soukromého. Vzpomínám však, že jsem s ním začala spolupracovat již v roce 1986, kdy jsem byla zaměstnaná na Okresní odborové radě a zajišťovala v úplně nové budově "kulturáku" okresní konferenci odborů. Dávaly jsme to dohromady s Věrou Hechtovou, která ještě neměla sestavené kompletní ceníky na všechny typy a způsoby pronájmů. Já měla na starosti pronájem a stravu a vím, že chybělo některé vybavení v estrádním sále a šatnách. Na trase trase salonky - estrádní sál - kuchyně jsem se děsně naběhala! Byla to správná divočina! Svoje vzpomínání dokládám fotkami z našich setkání v restauraci na Šanově, která už není a další fotografie jsou přímo z domu kultury, z pravidelné ranní porady na chodbě "EKO". 
Jeden z nepravidelných "babinců" pořádaných původním osazenstvem ekonomického oddělení DK. Zleva: hostující vedoucí kina Květen Zdena Sixtová, ve fialovém vedoucí Jitka Pospíšilová, paní, které Jitka podává šálu, je Drahuš Vašíčková, ta měla v DK dlouhá léta na starosti energetiku, bělovlasá dáma je Věra Hechtová, která v domě kultury zřídila a uvedla do provozu rozsáhlou a složitou agendu pronájmů, naproti ní Irena Malypetrová a v popředí v modrém Eva Václavíková, tentokrát blonďatá.
Porada na chodbě EKO, vlevo za zeleným listem současná vedoucí Monika Matějovičová.
V popředí dvojice Irena Malypetrová, Eva Václavíková. Za nimi zleva Dana Marková, OIga Kostohryzová, Jitka Pospíšilová a Monika Matějovičová. Fotografie je z loučení Olgy při jejím odchodu do důchodu.

Tak to je něco málo, ale opravdu málo z mého života v domě kultury. Dalo by se psát o
zájezdech a akcích, které pořádaly odbory. Byla jich spousta, hodně jsme si na nich užili a já je pořádala celých patnáct let! 
Vzácná chvilka souznění. Olga s ředitelem Domu kultury Teplice, Ing. Přemkem Šobou. Tuším, že vymýšlejí nějakou novou tabulku a smějí se při představě, jak mi tím zamotají hlavu.