DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

Třicítka je ideální věk: člověk už je dost starý, aby věděl, co chce a jak to chce a dostatečně mladý, aby na to měl síly. Chceme-li velebit třicátiny stavby, musíme zmínit především všechny, kteří se zasloužili o to, že objekt zdárně ožil a bude ještě dlouho žít k radosti nás, Tepličanů. Učinila jsem malou sondu do historie jeho vzniku a oslovila některé z těch, kteří u toho tenkrát byli a poprosila je o ohlédnutí za roky života s teplickým domem kultury. Toto jsou naše vzpomínání.

Eva Stieberová

čtvrtek 18. února 2016

DŮM KULTURY - MŮJ OSUD !

Eva Stieberová:  Kdyby nebylo "kulturáku", můj život by se ubíral jiným směrem

 



Asi by ze mě bývala byla učitelka, neboť v době, o které píšu, jsem si právě dálkově doplňovala pedagogické vzdělání s přesvědčením, že pro práci s dětmi jsem jako stvořená. Nebo bych možná někde v kanceláři rychlostí blesku bušila do psacího stroje, pardon, klávesnice počítače, protože to mě také vždycky bavilo. Těžko by mě však napadlo, že se budu celkem úspěšně zabývat produkcí kulturních akcí. Ačkoliv jako rozený extrovert jsem od malička vášnivě ráda organizovala každého a všechno a v tom jsem fakt vynikala! Všechny děti ve třídě i v ulici, včetně mého mladšího bratra, sloužily mým zvrhlým dramaturgickým nápadům, účastnily se mnou připravených "bojových" her, účinkovaly v mých besídkách a divadelních představeních. Stejný scénář se opakoval na rekreacích ROH. Rodiče ještě ani nevybalili kufry a já už měla kolem sebe houf nadšených ochotníků, těšících se na svoje první veřejné vystoupení. Takže je až s podivem, že teplickému domu kultury byly už tři roky, když mi bylo poprvé dopřáno, abych jako profesionál vstoupila do jeho foyer, rozhodnutá uskutečnit pro moje Teplice v těch krásných, architektonicky čistých prostorách jeden velký, nikdy nekončící mejdan.

Naštěstí přišel listopad 1989. Doba se vymkla z kloubů, všechno kolem mě hučelo a vřelo a já se díky té náhle nabyté svobodě vznášela několik centimetrů nad zemí. Zdálo se mi, že čas nazrál k osudovému životnímu rozhodnutí. Koncem prosince jsem nenávratně uložila studijní index do šuplíku, sedla ke stolu a napsala dopis tehdejšímu řediteli Domu kultury v Teplicích, Slávkovi Brožovi. Nepamatuji si už, v jakých barvách jsem mu svoje možné pracovní angažmá vylíčila, trochu jsem vsadila na to, že mě znal jako holku z letního tábora v Závišíně. Stalo se, že pan ředitel si mě pozval k osobnímu setkání, pravil, že právě někoho takového jako jsem já hledá do programového oddělení a že mohu nastoupit. Tak jsem díky Slávkovi objevila ten svůj "rybníček," ve kterém jsem se od první minuty cítila jako ryba ve vodě. To on mě nasměroval k profesi, pro kterou jsem se narodila a jež se stala mým koníčkem, umožnil mi stát se šťastným workoholikem a já mu za to nepřestanu být vděčná.

Pamatuji si velice dobře, jak se lidé na nový "kulturák" dívali tehdy a samozřejmě velmi dobře vím, jak jeho existenci s odstupem 30 let hodnotí Tepličané dnes. Bez ohledu na to, co si kdo myslel o moderní a částí poučené veřejnosti ceněné stavbě, již naproti tomu jiní při prvním pohledu nazvali "luxusním panelákem", naprostá většina z nás byla nadšená z koncertního sálu, který pojme téměř 600 posluchačů a chlubí se dobou dozvuku 1,6 sekund! Severočeská filharmonie dostala darem úžasný svatostánek a krásný zvuk orchestru v tomto elegantním prostoru byl pro hráče náležitou satisfakcí za roky, jež strávili při zkouškách v nevyhovujícím plesovém sále Zahradního domu a koncertech ve velkém sále Krušnohorského divadla. A to nemluvím o varhanách, které jsou uměleckým dílem a doslova korunou koncertního sálu. Vzpomínám na taneční, diskotéky a například country bály v estrádním sále, na úžasná setkání se známými osobnostmi a následné večírky s Mařenkou  Červovou a jinými muzikanty u piana, na výstavy, které se jednou i dvakrát do měsíce odehrávaly ve společenském klubu a z nichž jsme odcházeli až nad ránem. Ani se nechce věřit, že zatímco v roce 1990 a několika následujících létech, kdy lidé v tehdejším Československu naprosto ignorovali divadla a koncertní sály, protože je cele zaměstnávala politika, a pořadatelé kulturních akcí žehrali na nezájem diváků, my v teplickém domě kultury jsme dokázali nejenom vyprodat koncertní sál, ale nesčetněkrát se skvěle navštívené programy odehrávaly současně i v estrádním sále a společenském klubu! (Pro srovnání: dnes se naopak snažíme striktně dodržovat pravidlo jednoho pořadu v jeden den, ať v divadle nebo v domě kultury, abychom si tak zvaně "nekradli" diváky).

Můj pohled na dům kultury se za ty roky příliš nezměnil. Pořád jsem přesvědčená, že architekt Karel Hubáček odvedl úžasnou práci. Samozřejmě, doba je úplně jiná a překotnému životnímu tempu se musel přizpůsobit i objekt, jehož estetická čistota vzala různými amatérskými, nicméně nutnými stavebními úpravami poněkud zasvé. Těžko si však dnes představit, že do domu kultury se bude vcházet stejně spořádaně jako do úřadu či výrobního závodu, přes vrátnici umístěnou v zadní části objektu nad parkovištěm, zatímco četné dveře pro veřejnost umístěné vpředu zůstanou po celý den zamčené. Také reklamy, které jsme počátkem 90. let téměř neznali a dnes jsou nedílnou součástí jakéhokoliv pořadu, koncertu, divadelního či filmového představení, je nutno umístit tak, aby splnily svůj účel. Tím pádem dostává estetika opět na frak. A co mě "bolí" nejvíc a proti čemu asi není odvolání, jsou zrušená místa k posezení před vchodem do sálu kina Květen a v chodbě před estrádním sálem. Modrá křesílka, jež malebně dokreslovala celkové barevné ladění interiéru, jsou pryč. Pravda, vstávat z nich nebylo nikdy příliš pohodlné a jejich životnost byla jistě omezená. Nicméně nahradit je červenými "bulvárními" stolky, kde se káva pije "na stojáka" .... Bylo to však nutné opatření vyvolané požadavky protipožární ochrany, která před 30 roky byla zřejmě méně přísná. Stejně tak mám výhrady k židlím v estrádním sále a společenském klubu, které jsou (opět z důvodu bezpečnosti) spojené napevno k sobě, takže anonymní soused, jenž si koupil vstupenku vedle vás a o jehož blízkost třeba nestojíte, je nucen dotýkat se vás loktem či nohou a po celý večer si tak vzájemně zasahujete do "bublin".
Tak to jen, aby si laskavý čtenář nemyslel, že chovám k domu kultury tak zvanou "opičí lásku" a jsem slepá k jeho nedostatkům. Nejsem, ale mám ho ráda kvůli všemu dobrému, co nabízí a protože vím, že vedle Krušnohorského divadla, jehož velký sál je primárně určen k uvádění divadelních představení, v Teplicích jiný, lepší objekt k pořádání dalších rozličných společenských a kulturních akcí nemáme.

Tak to jsem já, aby moje povídání v tomto blogu nebylo pro laskavého čtenáře anonymní. Těším se na vaše komentáře, připomínky a vzpomínky. A těším se na setkání s vámi v měsíci listopadu, kdy třicátiny domu kultury řádně oslavíme.

Fotografie pořízená ve společenském klubu "Melodie" v roce 1990 je vskutku památeční. Mladý muž, o kterého se my tři grácie opíráme, je kytarista Broněk Hyrman, se kterým jsem začátkem 80. let tvořila folkové duo. Troufám si tvrdit, že jsme do "šoubyznysu" měli dobře našlápnuto, kdybych já neotěhotněla (nikoliv s Broňkem) a on neemigroval do Kanady, kde žije dosud. Snímek je z jeho návštěvy v Česku krátce po revoluci, Milena Schejbalová (v bílé košili v pozadí) je jeho kamarádkou z dětství.

2 komentáře:

  1. Nejen kamaradkou z dětství, ale v té době již nekolik let vedoucí hudebních kurzů, které pod podivným názvem "Hudební ústav" pod jejím vedením vzkvétaly a z pár desítek žáků se rozvinuly na fungující hudební školu s 200 žáky týdně, docházejícími na individuální hodiny.

    OdpovědětVymazat
  2. Milé tři grácie (jak jsi to Ty, Evo, nazvala ;-),

    je to úplně neskutečná náhoda, neboť jsem se včera hrabal ve starých fotkách a tuto jsem z důvodů "jen tak" poslal Mileně Schejbalová, která mi obratem dala vědět, že tato fotka je tady, na vašem blogu Domu kultury.

    Moc vzpomínám na vás všechny, které jste byly součástí mého muzikantského a soukromého života. Spolupráce s Marikou, kdy pracovala v Domě Kultury v Duchcově, přátelství s Milenou, kdy jsme společně objížděli koncerty našeho společného kamaráda Karla Zicha a neopakovatelné muzicírování s Evou, kdy její písničky byly pro mne hudebními "lahůdkami", které doslova prosily moji kytaru o něco zvláštního. Dodnes si hraju "Řekl jen slůvek pár" a "Miss Otis" a rád bych si to ještě někdy s Evou zopakoval. Snad se to nám to ještě při nějaké mojí návštěvě povede ...

    Tak tedy moje milé tři grácie, děkuji za zveřejnění, za vzpomínku, posílám vám všem poděkování a uznání za všechnu tu vaši "kulturní" práci, se kterou po celá ta léta přinášíte lidem Teplicka radost, lidský um i odreagování a odpoutání z denního života. A hlavně přeju - jen tak dál !!! ;-)

    Váš,

    Broněk Hyrman

    OdpovědětVymazat